Ukázky
“Elegantně na to šel goral tmavý. Taková šikovnější obdoba evropského kamzíka. Jednoho dne se prostě vypařil a nikdo netušil kudy a jak. Ani jeho parťáci ve výběhu. Čistá, dokonalá sólo akce.
Pár týdnů bylo ticho. Žádná zpráva z okolí o podezřelém čertu nebo ilegální zabíjačce. Až volají ze Zoo Dvůr Králové nad Labem s těžko uvěřitelnou pointou. Jednou ráno jdou do práce a před branou vidí exotickou kozu. Čekala, až se otevřou pokladny. Je jen málo míst v republice, kde dokážou přesně rozpoznat druhovou skladbu himálajské fauny. Dvůr k nim ale spolehlivě patří. Vzácnou návštěvu tu nejen poznali, ale i náležitě uvítali. Jak by také ne? Sehnat pro zoo gorala je docela kumšt. Na čekací listině můžete klidně strávit roky. Že by však někde postávaly chovatelské rarity prosebně před vchodem a samy žadonily o zařazení do stavu, to anály českých zahrad nepamatují.
Po úvodní eufórii se v zodpovědné části personálu přece jen našel jeden škarohlíd, který odmítal uvěřit, že koza přišla do Podkrkonoší po hedvábné stezce. Přiložil k ní čipovou čtečku a v ten moment málem puknul smíchy. "Majitel: Zoo Praha." Tak ona nám teď budou zvířata z Prahy migrovat do Dvora?! Zprávu rázem ochotně převzaly všechny noviny v zemi. "Goral tmavý, nespokojený s péčí v našem hlavním městě, vydal se sám na vlastní pěst za lepší." Jak ale dokázal urazit 150 kilometrů v neznámé středoevropské krajině, aby se z jedné zoo dostal do druhé, to zůstává navždy záhadou. Asi mu to ale přišlo bezpečnější než hledat mateřskou čínskou ambasádu. Když nám ho Dvorští vraceli, museli jsme jim svatosvatě slíbit, že se v péči o naše kozy polepšíme. Jinak budou připraveni jejich žádosti o azyl napříště vyhovět."
Úryvek z kapitoly o útěcích zvířat ze Zoo Praha
“Přivezli jsme šest psounů. Kam s nimi jinam než k bizonům, když jsou to psouni prérioví. V rohu jejich výběhu jsme vybudovali hlubokou betonovou nádrž, dno vyztužili kovovým pletivem, a vše zasypali zeminou, aby si mohli hezky hrabat. Protože bez hrabání nemohou být. Z betonu pak byla i zídka proti úniku.
Chachacha, řečeno z pohledu psounů. Za dva dny se prohrabali nejen dnem a pletivem nádrže, ale vším možným v širokém okolí. Od bizonů se přestěhovali k sousedním velbloudům. Tam se jim líbilo víc. Chodili jim na krmení a velmi si oblíbili jejich huňatou srst. Nechávali se vozit na hřbetě sem tam po louce jako v taxíku. A podnikali další průzkumné výpravy a dostali se při tom naprosto všude, zcela nepolapitelní. Nejvíce je to táhlo do výběhů s nejchutnější travou. Postupně se z nich stali skuteční králové zahrady. Byla jejich a nešlo s tím vůbec nic dělat. Zvlášť když jich bylo pořád víc a víc. Každé jaro jsme se stále větší hrůzou čekali, kolik jich vlastně po zimním spánku vyleze z nekonečného labyrintu podzemních nor. První rok šest, druhý dvacet, třetí šedesát a pak už jsme přestali počítat. A začali vymýšlet způsob, jak psouní invazi v Troji zastavit. To už nám jejich výskyt hlásili i z bohnického sídliště.
Nakonec zasáhla moudrá příroda. Řekla si, že psouni do střední Evropy nepatří a z roku na rok se jejich populace sama zredukovala zpátky do hranic našeho areálu na únosných několik desítek jedinců. Dodnes se řadí mezi nejoblíbenější obyvatele pražské zoo a návštěvníci mohou ve výběhu velbloudů obdivovat, jak tu žijí prakticky dobrovolně.”
Úryvek z kapitoly o sociálním chování zvířat v Zoo Praha
“Mým oblíbeným příkladem, jak to chodí u rodinného krbu zvířat, je vzpomínka na naše lední medvědy. V roce 1997 jsme měli v expozici dvacetiletého samce Alíka a jeho už dospělou dceru Pú. Byli spolu v pohodě, ale bohužel až moc. Alík o ni začal jevit nemístný incestní zájem, a proto bylo třeba jeho fokus rozptýlit. Dovezli jsme mu tedy atraktivní protějšek ze Dvora Králové v podobě desetileté samice Bory a očekávali, že to náležitě ocení. Jenže ouha. Ledva strčila krasavice nos do společného výběhu, Pú ji vzala jako konkurenci, zahnala do vodní příkopu a ne a ne ji pustit ven. Alík na ně hledí zpovzdálí a skoro to vypadá, že si šarvátku užívá. Že mu to žárlení jako každému správnému chlapovi lichotí. Z šarvátky se ale postupně stal docela útrpný stav. Boře se nedařilo dostat z vody. Vydržela tam den a noc a den, ale Pú ji stále odmítala vzít na milost. V obavě o její zdraví jsme se rozhodli, že nad ránem tam prostě vlítneme a nebožačku z toho žárlivého arestu vysvobodíme. Ráno přijdu k výběhu a nevěřím svým očím. Na břehu v družném rozhovoru probírají cosi důvěrného dvě medvědice. A v příkopu je Alík. Jakmile se vydrápe aspoň po prsa z vody, dostane jednu za ucho a hned se zas topí ve vlastním ponížení. Musím přiznat, že změna stavu v neprospěch samce vedla naše veskrze maskulinní záchranné komando k okamžité akci. Alík si nicméně lekci zřejmě dobře zapamatoval. Protože po ní jako mávnutím kouzelného proutku zavládla v nové rodině dokonalá a roky fungující harmonie.”
Úryvek z kapitoly o mém vzácném kolegovi ze Zoo Praha dr. Ivanu Rehákovi:
“Jednou byl pan doktor Rehák pozván na Jamajku na herpetologickou sešlost pořádanou při příležitosti znovuobjevení vzácného leguána jamajského na ostrově. Všichni si ho tam velmi považovali, a to nejen pro jeho věhlas a erudici. Neboť měl hodně přes 100 kilo, což v těchto končinách dává člověku stejnou váhu jako v Japonsku zápasníkům sumo. Dělali mu prostě pomyšlení a provázeli na každém kroku, hlavně aby se u nich cítil jako doma.
Při jedné procházce po pobřeží Karibského moře neodolal a pojal přání jít se vykoupat. A protože to byl muž činu a voda jeho živel, nijak se nerozmýšlel, ve stejné vteřině odhodil svršky a poživačně se vrhnul do chladivých vln. Průvodci na břehu ztuhli. Pro samou úctu ho nestihli požádat, aby to laskavě nedělal. A pak už jen bezradně sledovali, co se bude v moři dít. Pan doktor, jak byl na souši se svou tělnatostí mírně neobratný, ve vodě naopak rozkvetl jako lachtan. Mocnými tempy brázdil zátoku sem a tam, měnil sportovní styly, potápěl se a rozkošnicky při tom funěl. Až se zátoka zdála jeho plavecké vášni malá.
Ani si neuvědomoval, jak dlouho to trvalo. Každopádně když zcela uspokojen vylézal ven, překvapeně sleduje, jak k němu jeho ochránci nadšeně běží, jásají, tisknou mu ruce a klaní se až k zemi. Myslel si nejdřív, že ho bez brýlí šálí zrak, protože byl silně krátkozraký, ale oni to dělali s brýlemi ještě zřetelněji. „To bylo něco neuvěřitelného!“ zajíkali se s hlavou u doktorových nohou. Ten byl sice polichocen, ale pořád nevěděl čím. „Že bych měl tak skvělý styl?“ podivoval se. Až se před něj postaví jeden z nich a s posvátnou úctou, kterou cítíte jen při setkání s opravdu výjimečným člověkem, praví: „V životě jsme neviděli, že by někdo dokázal v tak přímém souboji zahnat žraloka tygřího při útoku!“
Doktor, nemaje ve vodě brýlí, vůbec nepostřehl, že na něj dostal chuť místní obávaný predátor. A když mířil k němu a chystal se zaútočit, neuhnul, nezaváhal, a naopak přidal na tempech přímo proti jeho čenichu. Žralok byl zřejmě odvážným počínáním své kořisti zaskočen, protože se na poslední chvíli lekl a změnil směr. Jenže to pana Reháka dosti podcenil. Ten žralokovu výzvu přijal a jal se ho pronásledovat. A za chvíli se akce opakovala. Žralok útočí znovu, ale psychicky tu dosud nepoznanou souhru sebevědomí a rozzuřené živočišné hmoty neunese. Po třetím neúspěšném útoku to zahanbeně vzdá a pan doktor si při vycházení z vody osvěženě prozpěvuje a v ruce nese mušličku na památku. Dodnes se v tom jamajském letovisku vyprávějí dětem před spaním zkazky o jednom neohroženém Středoevropanovi, který dokáže bojovat se žraloky pouze silou svého ducha.”